Zdravotní obtíže z nevhodných ergonomických podmínek pracoviště

Úvod

Problematika ergonomie je úzce spjata s charakteristikami práce a pracoviště, s riziky a rizikovými faktory z těchto charakteristik vyplývajícími, a zvláště s jejich kombinovaným působením na člověka. Toto působení se může projevit jako náhlé podlehnutí vnějším silám působících náhle, velkou silou a nezávisle na vůli člověka, a ústících v úraz, nebo působících ne tak násilně, ale dlouhodobě, a ústící v nemoc z povolání. Mezi těmito dvěma stavy je období, kdy se vyskytují různé zdravotní problémy, které však zpravidla zaměstnanec přechází a zlehčuje.

1. Ergonomická nebezpečí a rizika

Nositelé nebezpečí^[1], z nichž rizika vyplývají, zpravidla nepůsobí samostatně, ale v kombinované, kumulované formě. Při řešení úrazu se převážně věnuje pozornost působení hlavnímu úrazovému činiteli, tj. jednomu nebezpečnému prvku, jednomu riziku. Málokdy jsou hodnoceny souvislosti, ve smyslu vlivu okolí, osvětlení, teplotních či vlhkostních charakteristik pracoviště, které pracovníka ovlivnily; pracovní polohy pracovníka, jeho soustředěnosti a dalších jiných aspektů majících výrazný vliv na pracovní pohodu pracovníka a tím i na jeho častější fyzickou či psychickou únavu. Málokdo se zabývá zkoumáním, zda k úrazovému ději nepřispěly podmínky ztíženého přístupu k ovládacímu panelu, úchopové podmínky drženého a vedeného nástroje, manipulační podmínky v místě práce, téměř nikdo nebere v potaz mikroklimatické podmínky na pracovišti, které mohou pracovníka v krátkém čase vyčerpat, ani podmínky organizace práce či přímo vzájemné vztahy pracovníků na pracovišti či vliv vystupování jejich vedoucího pracovníka. Přitom je zřejmé, a odborníci to ve svých pracích běžně zdůrazňují [Skřehot a kol., 2009], že unavený, podrážděný a přepracovaný pracovník je náchylnější ke zkratkovitému jednání, k podcenění stanovených či doporučených pracovních postupů, nezaujetí vhodné pracovní polohy, nevyžádání si potřebné součinnosti. V případě nemocí z povolání odpadají ty faktory, které působí v rámci spontánních změn vyvolávajících úrazový děj, a na důležitosti nabývají ty ergonomické faktory, které sice nepůsobí takovou okamžitou intenzitou, ale jejichž dlouhodobé působení vyvolává postupné zdravotní změny, které mohou nabýt rozměru jak obecného onemocnění, tak i v pozdějším období nemoci z povolání.

Odhalování nebezpečí a rizik je z pohledu českých právních předpisů, nejen zákoníku práce, činnost soustavná, neustálá. Je součástí pracovní náplně všech zaměstnavatelů a jejich vedoucích zaměstnanců. Do tohoto procesu jsou zapojováni všichni zaměstnanci, protože oni nejlépe ze všech znají nebezpečné stavy a hrozící rizika na svých pracovištích. Japonci si uvědomili, že právě znalosti zaměstnanců jsou nenahraditelné a neopominutelné, a zavedli spolupráci se zaměstnanci, začali ji prohlubovat jako participativní ergonomii [Gilbertová, Matoušek, 2002] – Hendrik a Klainer tuto participaci pojímají jako makroergonomii^[2] zdola nahoru [Berlin, Adams, 2017]. Podstatou této ergonomie je zapojení zaměstnanců do návrhů a realizace změn pracoviště, kdy mohou vycházet z etiologie rizikových faktorů, což má svůj behaviorální význam (budou-li zaměstnanci znát příčiny vzniku rizik a rizikových faktorů, a z nich vyplývajících možných úrazových dějů, budou je umět lépe odhalit, pojmenovat a chránit se před nimi). Přínosem je i skutečnost, že se postupy přenášejí na ergonomii domácnosti, ergonomii školy, ergonomii manipulace s břemeny atp., tj. získané zkušenosti lidé přenášejí a uplatňují i na jiných pracovištích – v domácích prostorách, v domácí dílně, na zahrádce, aby mohli zásady správné ergonomické praxe přenášet na své děti. Avšak aby mohli zaměstnanci plnit na svých pracovištích svoji participační roli, musí být dostatečně obeznámeni s tím, co je a není nebezpečné, jak odhadnout riziko, jak se mu bránit, jak se ochránit. Musí spolupracovat s odborníky, vzdělávat se a učit se praktickým dovednostem při vyhledávání ergonomických nedostatků na svých pracovištích. Navíc je potřebné schopnost odhalování ergonomických nedostatků rozšířit na všechny zaměstnance, na všechny pracovníky, na všechny fyzické osoby.

Participativní ergonomie tak nahrazuje dřívější reaktivní přístup k ergonomii, tj. „řešení problémů úhlem služby zdravotní péče“ [Berlin, Adams, 2017], přístupem proaktivním, kdy se ergonomické požadavky uplatňují již v počátečních fázích plánování [Berlin, Adams, 2017] a návrhu – jako prvek koncepční ergonomie^[3] [Benc, 2015], kdy jsou k řešení zjištěných problémů – jako prvku korekční ergonomie^[4] [Benc, 2015], přizváni samotní pracovníci, kteří sami navrhují změny pracovních postupů a jejich vylepšení (např. ke snížení pracovní zátěže) nebo i změny organizační (přinášející úsporu času, zkrácení délky pracovní činnosti) [Karwowski, 2006].

2. Muskuloskeletální zátěž

Muskuloskeletální zdravotní problémy, ve světové odborné literatuře označované jako MSD – Musculoskeletal Disorders [Middlesworth, 2015], se týkají kosterního a pohybového aparátu, tj. kostí, kloubů, šlach, vazů a svalů, ale také nervů a lokalizovaného oběhového – cévního systému [Valečková, 2008]. Vedle predispozicí z hlediska věku – běžné degenerace tkání vlivem stárnutí organismu [Casou a kol., 2002], z hlediska věku a tělesných dispozic – rozdílná stavba a muskulatura těla, z hlediska genetických vlivů nebo naopak z hlediska tělesných aktivit – tj. životního stylu a pohybových návyků, uspíší vznik problémů:

• nevhodné pracovní polohy, zvláště dlouhodobé a vynucené, např. úzkým či nízkým pracovním prostředím, nevhodným rozestavěním nábytku, nevhodnými pomůckami;
• charakter práce, při které dochází ke snížení zásobení krví a odvodu metabolitu či přímo k poškození tkání trhlinami;
• samotná délka a intenzita práce, charakterizovaná délkou expozice nevhodným ergonomickým faktorům bez možnosti pracovních přestávek,
• ale i pracovní stereotyp; nebo
• vliv samotného prostředí, a to nejen ve smyslu výše zmíněného dispozičního uspořádání jednotlivých pracovních prvků, ale i z hlediska psychické zátěže a duševní pohody [Malý, Svobodová, Tilhon, 2016; Sosna, Vavřík, Krbec, Pokorný, 2001].

Významně se uplatňují pracovní činnosti s dlouhodobým či častým zaujímáním statické pracovní polohy, která vyžaduje stabilní svalové napětí. Takové napětí snižuje možnost krevního zásobení tkání potřebnými živinami [Rüschenschmidt, Reindt, 2007]. Jiným případem zdravotních problémů jsou přetížené svalové skupiny a šlachový aparát v důsledku fyzicky náročných pohybů [Richter, Keller, 2014], ale i častých, byť jemných a silově nenáročných pohybů – např. prstů. Důvodem tohoto přetížení je nedostatek relaxace svalů [Gilbertová, 2005], hromadění metabolitů (produktů látkové přeměny v organismu) nebo tekutiny ve svalových buňkách, nebo úbytkem mazací schopnosti (např. šlach v jejich pochvách) [CCOHS, 2014]. Do třetí skupiny lze zařadit všechna místní utlačování měkkých struktur, ať již vlastním polohováním a stlačováním těla a končetin, jejich trvalým opíráním o hrany předmětů [Gilbertová, 2005] nebo utlačováním např. nervů okolními šlachami a vazy [CCOHS, 2014]. Z jiného úhlu pohledu se mezi rizika muskuloskeletálních nemocí řadí špatné pracovní postupy, neuspokojivé hygienické návyky (kouření, obezita), špatný odpočinek a zotavení, špatná výživa, hydratace a kondice [Middlesworth, 2015; NIOSH, 2015]. Je zřejmé, že se všechny výše uvedené zdravotní problémy promítají do sedavého výkonu práce, zvláště za pracovním stolem.

„Muskuloskeletální poruchy se často projevují s odstupem času, což značně ztěžuje nalezení konkrétního nevhodného ergonomického aspektu“ [Malý, Svobodová, Tilhon, Mlezivová, 2016]. V Evropské unii způsobují zaměstnavatelům náklady ve výši miliard eur, např. v roce 2005 tvořily celkem 53 % všech zdravotních problémů spojených s prací [Valečková, 2008]. Přímé i nepřímé výdaje na léčbu bolestí v oblasti bederní páteře se ve Velké Británii odhadují na více jak 11 mld. amerických dolarů ročně, v USA překračují 210 mld. dolarů [Sebera, 2007] a znamenají dlouhodobou nepřítomnost v práci, někdy i ztrátu zaměstnání a invaliditu. V USA vynaložili v roce 2011 50 mld. dolarů na MSD [Middlesworth, 2015] s průměrným nákladem téměř 15 000 dolarů na jeden případ. Skřehot uvádí, že americká instituce NIOSH zjistila, že u 41 % z 973 sledovaných osob uvedlo potíže horních končetin, nejčastěji šíje – 26 %, poté rukou a zápěstí – 22%, dále ramen – 17 % a loktů – 10 % [Skřehot a kol., 2009]. V České republice jsou uváděny při práci s počítačem jako jedny z nejčastějších [Gilbertová, 2005]. V roce 2007 tvořily téměř 50 % všech hlášených nemocí z povolání [Valečková, 2008]. Jak uvádí Michalík, dle údajů České správy sociálního zabezpečení bylo v roce 2015 ukončeno více než 272 000 případů práceneschopnosti pro nemoc pohybové soustavy a současně bylo prostonáno celkem 18,4 miliónu kalendářních dní, přičemž průměrná délka jednoho případu dočasné pracovní neschopnosti dosáhla téměř 67 dnů [Michalík a kol., 2016].

Muskuloskeletální problémy lze definovat podle bolestivosti určitých partií těla. Přitom je důležité rozlišit bolestivost bezprostřední po jednorázovém přetížení určité svalové skupiny, tj. mezi akutní bolestivostí, a bolestivostí chronickou, která svým charakterem již náleží do skupiny ergonomických zdravotních obtíží^[5] nebo dokonce nemocí z povolání; není provázena procesem akutních zánětlivých změn, ale tvorbou neuspořádaných a nezralých kolagenních vláken v místě chronické zátěže [Richter, Keller, 2014], tj. trvalými změnami tkání. Zdravotní obtíž by se neměla podceňovat. Vždy je zprvu výrazně subjektivního rázu, může však postupně přerůst v ergonomické onemocnění („onemocnění charakterizovaná postupným začátkem, jejichž relativní riziko se zvyšuje ergonomickou expozicí“) [Gilbertová, 2002; Švábová a kol., 2015]. 

Bolestivost krční páteře je často udávanou bolestivostí u pracovníků vykonávajících sedavá zaměstnání, např. pokladních, kancelářských pracovníků, pracovníků využívajících výpočetní techniku, kteří dlouhodobě namáhají horní polovinu těla: krk, zádové svaly, ramena, horní končetiny, společně s problémy vznikajícími následkem dlouhodobého sezení [Malý, Svobodová, Tilhon, Mlezivová, 2016; Gilberová, 2009], kdy dochází k zapojování převážně horní poloviny těla [40]. Jsou významně přetěžovány měkké tkáně, kloubní pouzdra, vazy a svaly, což se projevuje bolestivostí v důsledku nevhodného držení těla, ramen, hlavy či změnami na páteři. Dlouhodobé sezení s předkloněnou nebo předsunutou hlavou vůči středové ose těla může společně se „zvýšenou hrudní kyfózou vyústit ve zvýšenou ztuhlost hrudní páteře se zvýšenou citlivostí hrudní kosti a mezižeberních svalů, což má za následek omezení dýchání“ [Malý, Svobodová, Tilhon, Mlezivová, 2016; Sebera a kol., 2007]. Předsunuté držení hlavy, práce s předklonem hlavy, zkrácení svalů ramenního pletence nebo celkové chabé držení těla může vyústit do tzv. cervikobrachiálního syndromu, kdy bolest, závislá na určitém pohybu nebo poloze hlavy a jejím pohybu vyzařuje ze šíje do ramene či do různých částí horní končetiny nebo až do prstů ruky [CCOHS, 2014].

Bolestivost horní končetiny (ramene, lokte, zápěstí a prstů) meziročně stále narůstá. Mezi rizikové faktory patří vibrace, mechanické prvky jako ostré či tvrdé hrany, nadměrné pohyby zápěstí, četné a často se opakující pohyby předloktí, kdy vznikají různá onemocnění z přetěžování muskuloskeletální soustavy. Vedle zánětlivých procesů ve spojeních šlach a kostí – entezopatií [Richter, Keller, 2014; Sebera a kol., 2007] se uplatňují i záněty šlach – tendinitis, šlachových pochev – tendovaginitis [Richter, Keller, 2014] a šlachových úponů na kosti – entezitis, které jsou doprovázeny jak bolestí, tak otokem. Při zanedbání, např. i neléčením sportovních poranění či mikrotraumat [Seidler a kol, 2001; Sebera a kol., 2007], může akutní forma přejít do chronické, kdy dochází k poruchám prokrvení tkáně, dalšímu poškození a zhoršení stavu a k její vazivové přestavbě [Sebera a kol., 2007]. Mezi onemocněními dominují:

• Syndrom bolestivého ramene, způsobený třemi možnými příčinami, z nichž je z hlediska ergonomie zásadní porucha tkání obklopujících ramenní kloub – tzv. rotátorová manžeta [Gilbertová, 2005], kdy přetížené šlachy svalů narážejí na kost a traumatizují se. Vzniklá drobná poranění jsou doprovázena zánětem a omezenou pohyblivostí.
• Tenistový loket – radiální epikondylitida, je častým onemocněním u 1–3 % české populace [Koudela, 2002; Sebera, 2007]. Projevuje se bolestivostí na vnější straně lokte při aktivní činnosti přetěžovaných svalů s vyzařováním bolesti do předloktí či paže. Úchopové schopnosti ruky jsou sníženy, stejně tak úchopová síla či schopnost jemných motorických pohybů. Po šesti týdnech trvání je akutní forma pokládána za chronickou, doprovázenou organickými změnami, metabolickými a toxickými vlivy [Sebera, 2007]. Zpravidla jde o důsledek jednostranného přetížení svalů předloktí a svalů paže upínajících se nebo začínajících v tomto místě, zvláště stereotypní práce (psaní na počítači, šroubování, utahování matek, zednické práce, aj.) nebo z nezvyklé činnosti (např. štípání dříví) [Sebera, 2007].
• Obdobné onemocnění, postihující však vnitřní loket, je označováno jako golfový nebo oštěpářský loket – ulnární epikondylitida. I v tomto případě se bolestivost šíří z místa původu, např. na předloktí až do zápěstí. Stav se zhoršuje při otáčení předloktí, při přenášení břemen. V důsledku vazivových změn nebo ztluštění svalu při dlouhodobém přetěžování je na vnitřní straně lokte stlačen zde procházející nerv (nervus ulnaris) – výrazná je citlivost při zmáčknutí pěsti [Sebera, 2007], což vyvolává syndrom kubitálního tunelu [Guo, 2002]. Ten se projevuje brněním či mravenčením ruky a zvýšenou citlivostí na přední straně předloktí.
• Obdobné projevy mravenčení v ruce, ale i brnění nebo pálení [ČSN EN 1005-5], lze spatřovat i u syndromu karpálního tunelu (syndrom canalis carpi), který patří k nejčastějším tzv. úžinovým syndromům [Sebera, 2007]. Jak uvádí Marek se Skřehotem, vyskytuje se u 4 % populace, přičemž 4x častěji u žen než mužů [Marek, Skřehot, 2009]. Na spodní straně zápěstí prochází pod vazivovým překlenutím šlachová pouzdra a nerv (nervus medianus). Právě jeho dráždění např. v důsledku nárůstu okolní tkáně vlivem otoku, natažením nervu při extrémních polohách zápěstí a lokte [Sebera, 2007] nebo stahem okolních svalů vyvolává pocit mravenčení. Jak uvádí Malý, „obtíže mohou být provokovány vzpažením (např. držení se v dopravním prostředku), v pozdějších stádiích je narušena jemná motorika ruky (poškození motorických vláken), není možné vykonávat ani hrubší práci (úchop kuchyňského hrnce), snižuje se svalová síla palce. Vedle např. kuchařů se problém výrazně objevuje u přetížení ruky vlivem práce s počítačovou myší“ [Malý, Svobodová, Tilhon, Mlezivová, 2016].

Ve světové odborné literatuře se lze setkat s pojmem RSI – Repetitive Strain Syndrome [Švábová, 2015], který sdružuje všechny obtíže muskuloskeletálního systému nespecifického charakteru, zvláště nemocemi vyvolanými mnohonásobnou opakovanou monotónní zátěží horních končetin, a to i zdánlivě mírnou zátěží, a projevujícími se bolestivostí, napětím svalů, únavou, parestezií, otoky aj. [Gilbertová, 2005] v důsledku vysoké frekvence stereotypních pohybů – repetitivních pohybů [Švábová, 2015]. Užívají se i zkratky CTDs – Cumulative Trauma Disorders [Švábová, 2015], tj. úrazy z opakovaného zatížení faktory vyplývajícími z pracovních podmínek, nebo zkratky WRULD – Work-Related Upper Limb Disorders [Švábová, 2015; Richter, Keller, 2014], nebo WRMSD / WMSD – Work-Related Muskulosceletar Disorder. Mezi ergonomické faktory patří fyzikální faktory, zastoupené například pracovní polohou, vibracemi, častým opakováním pohybů; faktory psychosociální, zastoupené např. tempem či monotónností práce, osamoceným výkonem práce, neposkytnutím podpory či definováním požadavků vedení; a faktory individuálními, jako jsou např. věk, pohlaví, aktivity, kouření [Middlesworth, 2015; CCOHS, 2014].

Bolestivost bederní páteře je často spojena s těžkou fyzickou prací [Sebera, 2007] s dlouhodobou, kumulativní expozicí páteře činnostem jako je zvedání, posouvání a tahání těžkých břemen, práce v hlubokém předklonu či s opakovanými předklony, vytáčení do stran a natahování [Guo, 2002; Jones, Kumar, 2001; Seidler, 2001]. Za doplňkový faktor jsou pokládány vibrace, zvláště při řízení a statických pracovních úkonech [ČSN EN 1005-5], výraznou úlohu při degeneraci plotének a meziobratlových kloubních spojení sehrávají kumulovaná kompresivní mikrotraumata. Další bolesti jsou zpravidla spojeny s degenerativními změnami na páteři jak z důvodu fyziologického stárnutí [Dungl, 2005], z důvodu různých onemocnění páteře (především spondylóza), tak z degenerativních změn ploténky, zúžení páteřního kanálu, poruchy statiky páteře či orgánových onemocnění, s tlakem na sedací nerv, ale také z důvodu obezity a jiných behaviorálních faktorů [Sebera, 2007]. Ke zvyšování meziobratlového tlaku vede psychosociální a duševní stres [Jones, Kumar, 2001; Seidler, 2001] z důvodu vadného držení těla, jejichž kontrakce svalů může redukovat tlak přenášený na meziobratlové disky až o 30 % [Trnavský, Kolařík, 1997].

Z hlediska tlaku na meziobratlové disky má zaujímaná pracovní poloha velký význam. Je-li tato zátěž hodnocena 100 % pro pracovní polohu stojícího pracovníka, pak je zátěž ležícího pracovníka jen 25%, sedícího však již 150 % a u osoby přenášející břemeno jde o zátěž na úrovni 220 % [MacLeod, 2000; Rüschenschmidt, Reindt, Rentel, 2007]. S pracovními polohami souvisí i dynamičnost pohybu. Rozeznáváme dynamický a statický pohyb, přičemž statický pohyb je z hlediska podstaty svalového napětí, sníženého průtoku krve aj. faktorech hodnocen jako více zátěžový. Ergonomické faktory polohové, dynamické a statické zátěže, zátěže velkých svalových skupin, malých svalových skupin, lokální svalové zátěže či manipulace s břemeny patří do skupiny fyzické zátěže. Zatížení pohybového aparátu je nejvýrazněji pociťováno všemi osobami, a to ve všech věkových kategoriích, jak dokládá statistika univerzitního centra v Keelu. Zde bylo v roce 2009 poskytnuto poradenství 5 % registrovaných dětí ve věku do 14 let, 18 % dospělým ve věku 15–49 let a 31 % osob starších 50 let [Keel University].

Bolestivost dolní končetiny má obdobné příčiny jako bolestivost horní končetiny. Více než kde jinde se zde uplatňuje vliv chování v průběhu života, a to zvláště u kolenního kloubu [Sebera, 2007]. V mládí dochází k výraznému přetěžování, střední věk se zvláště vyznačuje přehlížením nutnosti rekondice a špatnou volbou pohybových aktivit, vyšší věk se pak vyznačuje ztrátou chuti k pohybu [Rüschenschmidt, Reindt, Rentel, 2007]. Nevhodné pohybové aktivity, společně s požadavky práce vstoje – nedostatek dynamického pohybu (opakování pohybů, extrémní pohyby v kloubech, statické polohy, nadměrná fyzická síla, tlak, vibrace, nízká teplota), organizace práce (nedostatek odpočinku), individuální rizikové faktory (věk, pohlaví, zdravotní dispozice, připravenost k výkonu), psychosociální zatížení v nevhodných pracovních polohách (neumožňujících práci nohou), to všechno jsou faktory přetěžování [Gilbertová, 2009]. Zejména se jedná o sedavá zaměstnání se skrčenými koleny a nohama pod židlí, práci v dřepu, podřepu, nákleku apod., kdy dochází k drobným poškozením čéšky nebo ke statickému poškození ložiskového přetěžování kloubní plochy [ČSN EN 1005-5]. Aktivity jako chůze bez zátěže břemenem, cyklistika nebo běžecké lyžování mají na kolenní kloub pozitivní vliv [Sebera, 2007].

Problém kloubů spočívá ve skutečnosti, že jsou kloubní plochy kostí pokryty chrupavkou. Ta však nemá ani cévní zásobení, ani nervové zakončení. Vyživována je obdobně jako ploténka nasáváním vyživující tekutiny v rámci svého dynamického stlačování a odlehčení [Rüschenschmidt, Reindt, Rentel, 2007]. Postupná degradace tloušťky chrupavky (od měknutí chrupavky přes vznik rozvláknění a trhlin až po trvalý defekt) vede ke zvýšenému dráždění kostní plochy kloubu za vzniku bolesti.

Poruchy cévního zásobení způsobují také vibrace způsobené mechanickým kmitáním či chvěním tuhého nebo pružného tělesa nebo prostředí – mohou být přeneseny z kmitajícího tělesa jeho upevněním k nosné konstrukci na jiné místo [MacLeod, 2000] nebo způsobené mechanickými rázy, tedy otřesy, jako jsou náhlé změny síly, polohy a rychlosti. Odezva organizmu na účinek vibrací závisí na intenzitě vibrací a na době jejich působení, proto se z ergonomického hlediska sledují místo působení, dominantní směr působení a frekvence. Právními předpisy jsou stanoveny hygienické expoziční limity podle oblasti působení, zvlášť pro ruce, pro horní část páteře a hlavy a zvlášť pro celotělové působení vertikální a horizontální hladiny zrychlení. Působení vibrací se na muskuloskeletální systém projevuje cévními křečemi [Lhotský, 2005], vyvolávajícími odkrvení prstů, v pozdější fázi jejich zčervenání až zmodrání – tzv. Raynaudův fenomén, s výskytem brnění, mravenčení, snížení citlivosti prstů; u nervů s projevy bolestí svalů předloktí, prstů, poruch reflexů a motoriky a s projevy úžinových syndromů; u kloubů, šlach a svalů způsobují nekrózy a artrózy s projevem bolestivosti, zarudnutí, otoků, zhoršující se hybnosti. Důležitá je i okolnost, že při práci s vibrujícími nástroji dochází v důsledku zvýšeného svalového napětí k umocnění účinku vibrací. 

3. Senzorická zátěž

K běžně uvažované ochraně smyslových schopností člověka patří péče o zrak, sluch a hmat, které jsou nejčastěji využívanými smysly při každodenní činnosti. Požadavky práce a pracovního prostředí na smyslové orgány se označují jako senzorická zátěž.

Z ergonomického hlediska má péče o zrak několik rovin. Jednou je udržení dostatečné osvětlenosti pro prováděné pracovní činnosti – zvláště s ohledem na uspořádání pracovního prostoru [Lhotský, 2005], jak blíže stanovují technické normy [ČSN 73 0580; ČSN EN 12464-1], včetně problematiky přechodů mezi prostory s výrazně rozdílnou intenzitou světla, doprovázené dočasnou ztrátou ostrého vidění v důsledku rozkladu zrakového pigmentu rodopsinu. Z hlediska zrakové zátěže je důležitá otázka rovnoměrnosti osvětlení[6]. Zvýšenou zátěž způsobuje nadměrná kontrastnost zdrojů světla či jejich kontrast s pozadím; zátěž způsobuje oslnění (od zdroje umělého osvětlení nebo sluncem – i proto mají být okna opatřena žaluziemi [Rüschenschmidt, Reindt, Rentel, 2007; nařízení vlády č. 361/2007 Sb.]) či zkreslení vnímání, např. stroboskopickým efektem, změnou vnímání barev, vznikem stínů apod. Tyto projevy jsou spojeny nejen s přímým působením dopadajícího světla, ale i světla odráženého, a to jak od povrchů stěn, tak předmětů, jako např. stoly, obrazovky, zrcadla apod. Na druhou stranu, práce při nedostatečném osvětlení je provázena bolestmi hlavy, únavou, pálením a slzením očí, neboť okohybné svaly nastavují oko tak, aby světlo dopadalo na periferii sítnice, kde je větší nahromadění tyčinek. To může vyvolat i krátkodobou obrnu okohybných svalů.

Nesprávné osvětlení pracovišť přispívá k únavě pracovníků (bolest hlavy, očí, slzení, rozmazané či dvojité vidění, poruchy vidění), což může mít odraz v úrazovosti na daném pracovišti, ve vynucených pracovních postojích pracovníků (aby lépe viděli – a tím i vzniku muskuloskeletálních problémů) i v jejich psychické nepohodě, psychickém vypětí a dřívější únavě. Uplatňuje se zde nejen kvalitativní stránka osvětlení, ale i stránka způsobu pozorování daného objektu. Vedle světelných podmínek je rozhodující dlouhodobost pozorování, požadavek na rozeznávání kritických detailů, požadavek na používání mikroskopů, sledování zobrazovacích terminálů apod., možnost odpočinku – přestávek.

Vedle těchto požadavků je nutné mít na paměti i samotné škodlivé působení světla v rámci jeho charakteristik jako elektromagnetického vlnění, zvláště UV záření, které může oči trvale poškodit, a infračervené záření, které může způsobit šedý zákal – proto je nutné používat ochranné brýle. V kategoriích UV záření a infračerveného záření působí i lasery, jejichž paprsek je charakterizován jako monochromatický, koherentní, málo rozbíhavý a vysoce intenzivní. Paprsek laseru má vliv nejen na oko (fotochemické účinky), ale i na kůži (zahřátím). Absorbce záření biologickou tkání probíhá v závislosti na délce absorbovaného záření na úrovni molekul a atomů [Letovská, 2016], proto záření neproniká hlouběji do organismu, ale působí povrchově. Problémem poslední doby je i práce pod modrým světlem – monitory, notebooky, tablety, iPedy, iPod touche, mobily, ale i některé LED zářivky. Toto světlo významně ovlivňuje zrakovou pohodu (sítnice oka není schopna dostatečně dobře rozlišovat jemné detaily či barvy v modrém světle), ale i psychickou pohodu (modré světlo tlumí tvorbu melaninu a narušuje tak spánek).

Samostatnou problematiku z hlediska ochrany oční zátěže představuje práce se zobrazovací jednotkou, s počítačem [ILO, 1996]. V dobách CTR monitorů – v 90 letech podle studií Mezinárodní organizace práce (ILO) kolísal počet osob stěžujících si na zrakové potíže v rozmezí 10–80 % [Trnavský, Kolařík, 1997]. V dnešní době se sice používají LCD či plazmové obrazovky, problémy však přetrvávají. Jak uvádí Hlávková, 75 % osob pracujících s počítačem si stěžuje na zrakové potíže [Hlávková, 2016]. Zátěž spočívá nejen ve stanovení vhodné vzdálenosti zobrazovací jednotky – autoři se ve svých doporučeních významně liší [Rüschenschmidt, Reindt, Rentel, 2007; Hladký, 2003; NV 361/2007 Sb.], ale i ve sklonu obrazovky, úhlu pozorování [Rüschenschmidt, Reindt, Rentel, 2007]. Jiným zdrojem zátěže je vlastní kontrast a jas obrazovky (důležité pro rozpoznávání kritických detailů). Důležité je i samotné nastavení zobrazovací jednotky vůči umělému či přirozenému zdroji světla, tj. nastavení tak, aby nedocházelo k odrazům dopadajícího světla do očí pracovníka, aby pozadí nebylo příliš jasné, nebo naopak temné apod. Z uvedeného nástinu vyplývá, že oční zátěž není spojena s vyzařováním z monitoru (jak se u CRT obrazovek soudilo), ale je spojena s podmínkami práce se zobrazovací jednotkou, upřeností pohledu, který je doprovázen sníženým mrkáním a tím i vysušováním oka a dalšími problémy spojenými se strnulým upřením zraku na blízký bod. Jeho vzdálenost se navíc v průběhu fyzického věku stále mění – zvětšuje se [Rüschenschmidt, Reindt, Rentel, 2007].

Budeme-li osvětlení považovat za ergonomický faktor, lze jako následky nevhodného osvětlení definovat „přetížení okohybných svalů (s výskytem jejich přechodné obrny); výskyt nepříjemných subjektivních obtíží (bolesti hlavy, nespavost, ospalost, únava, pálení a slzení očí, světloplachost); výskyt psychických potíží, deprese, dřívější nástup únavy; zhoršení pracovního výkonu, kvality, efektivity práce; snížení bezpečnosti práce; snížení celkové odolnosti organismu“ [Malý, Svobodová, Tilhon, Mlezivová, 2016].

Péče o sluchový orgán není tak rozmanitá, jako péče o zrak, ačkoli je sluchový orgán centrem nejen sluchu, ale i celkové rovnováhy. Pro pracoviště jsou stanoveny hygienické limity [nařízení vlády č. 361/2007 Sb.], které podléhají měření v rámci kategorizace práce [vyhláška č. 342/2003 Sb.], problematika hygienických limitů je sledována nejen z hlediska samotné intenzity (dB) či kmitočtu (Hz) ale i samotné doby trvání, např. týdenní, měsíční měření. To odpovídá mechanismu poškození sluchového orgánu. Ten může být poškozen buď nenadálým působením zvuku vysoké intenzity a vyvoláním tzv. akutního akustického traumatu (protržení bubínku) s trvalou nedoslýchavostí nebo hluchotou, anebo dlouhodobým působením hluku různě vysoké intenzity, kdy je sluchová ztráta způsobena poškozením převodního ústrojí ve středním uchu i smyslových buněk ve vnitřním uchu. Přitom platí, že čím déle hluk působí, tím nižší intenzita je k poškození sluchu potřebná. Vedle těchto poškození vlivem ergonomických faktorů se uplatňuje i proces stárnutí, kdy dochází ke zhoršování sluchu přirozenou cestou. Proto je nutná spolupráce s lékařem k posouzení, zda je vada sluchu důsledkem přirozeného stárnutí, životního stylu, nebo je urychlena pracovními podmínkami. Mezi základní příznaky poškození sluchu se řadí nedoslýchavost, šelest (psychoakustické poškození na úrovni centrální nervové soustavy), závratě, bolesti v uších.

Vedle samotného účinku na sluchový orgán má hluk i celkové účinky na organismus, projevující se jako stres. Proto jsou pro různé druhy práce, klasifikované podle nároků na psychickou zátěž, komunikaci a soustředění, uplatňovány korekce úrovně hluku. Psychickou zátěž vykazují podmínky práce v prostředí s nízkou hlučností, např. na úrovni 20 dB (akustická studia) – tzv. hluboké ticho, bezvětří, ve kterých pracovník brzy znejistí a znervózní. Častější psychickou zátěží jsou však pracoviště s přemírou zvukových informací, kdy se vyčerpává fyziologická schopnost reakce na zvukové podněty, projevuje se tzv. nadhraniční útlum, doprovázený bolestmi hlavy, únavou a vyčerpáním, poruchami spánku. Rušivé účinky hluku ovlivňují duševní činnost a pohodu, zhoršují soustředění, vyvolávají emoční labilitu a jiné stavy, pozorované u stresu. Nepříznivý vliv hluku byl pozorován i u novorozených dětí (nižší porodní hmotnost a vyšší rychlost srdeční tepové frekvence) v případě matek, které byly v práci vystaveny působení hluku (zvuková vlna se přenáší přes břišní stěnu na plodovou vodu).

Na orgán rovnováhy, umístěný ve středním uchu, mají vedle specifických pracovních podmínek (např. u pilotů) vliv také vibrace, jako celotělové působení vertikální a horizontální hladiny zrychlení, způsobující problémy s udržením rovnováhy těla a ztrátou prostorové orientace. K běžnějším projevům následků celotělových vibrací, např. u řidičů stavebních strojů, zemědělské a lesnické techniky, kdy dochází k rezonančním pohybům hlavy a celého těla, je ovlivnění smyslových orgánů, především očí – neostré vidění, a celé páteře – vliv na meziobratlové destičky, zvláště v oblasti krční a bederní páteře. Doba působení vibrací má významný vliv na celkový projev následků. Dlouhodobé působení vibrací vyvolává poškození nervů a cévního zásobení. Exponované osoby, dle svých individuálních předpokladů, trpí snížením pozornosti a zhoršeným vnímáním, které se promítá do snížené pracovní výkonnosti.

4. Psychosociální zátěž

Psychická rovnováha každého jedince je opřena o mentální vybavenost (intelekt, a tím i získané dovednosti zpracovávání informací, a jeho vrozené vady či poruchy), o duševní rovnováhu (vnitřní vymezení vůči okolí) a o psychickou emoční rovnováhu (vliv prostředí a událostí). Synonymem pro externí vlivy působící na člověka a ovlivňující jeho psychiku a schopnosti je stres, zvláště pak stres negativní, tzv. distres. Stres lze chápat jako přirozenou reakci organismu na vnější podnět s cílem připravit se na fyzickou akci (zpravidla útěk), a proto dochází v prvé fázi k redistribuci krve z povrchu těla (pokožky) dovnitř (zblednutí). Tato prvotní nervová reakce je záhy doprovázena vyplavením hormonů, které tuto reakci prodlužují a dále rozšiřují. Z biologického hlediska tak jde o nespecifickou odpověď organismu – reakce má společné znaky, ač je vyvolána různými podněty – faktory. Z hlediska psychologického jde o důsledek anticipace, kdy již pomyšlení na stresový faktor může vyvolat odpověď na biologické úrovni [Jirák, Vašina, 2005]. Stres tak může být vyvolán hektickým pracovním prostředím, pracovním přetížením, vztahy na pracovišti, vzhledem pracoviště, vysokou hlučností a mnoha jinými okolnostmi, zvláště ve vztahu k duševní rovnováze jedince a zátěži, kterou si aktuálně přináší ze svého soukromého života a vypořádává se s ní. Přemíra vnějších vlivů je pociťována jako únava, vyčerpání nebo schvácení. Jejich přecházení či neúčinné řešení má za následek psychosomatické potíže či přímo dysfunkce, podrážděné reagování na sebemenší podněty, mohou se objevit i duševní nemoci či postižení pohybového aparátu [Švábová, 2015]  v důsledku zvýšeného svalového napětí, k němuž mají svaly šíje tendenci vzhledem ke svojí morfologii [Gilbertová, 2000], s ovlivněním krevního oběhu i funkce vnitřních orgánů [Lhotský, 2005], k oslabení imunitního systému (v důsledku nepřetržitého stresu), čímž roste náchylnost k častějšímu onemocnění. Při neustálém vypětí jsou uvolňovány stresové hormony, které prodlužují stresovou odezvu organismu z minut na dny, kardiovaskulární, endokrinní, nervový systém pracují na nejvyšším stupni, svaly jsou napjaty, psychika vybičována – následkem je neustálé napětí, nervozita, nespavost až chronická celková únava, známá jako syndrom vyhoření. Tato zátěž koresponduje s nedostatečnou životosprávou (nadměrná konzumace kávy, alkoholu, jídel rychlého občerstvení či jídel požitých narychlo, u kuřáků se významně zvyšuje počet vykouřených cigaret apod.), což má výrazný negativní dopad na zdravotní stav jedince. Podle výzkumu v členských státech Evropské unie trpí příznaky stresu každý třetí pracovník [Rüschenschmidt, Reindt, Rentel, 2007]. Dělení stresorů je různé. Lze je definovat jako pracovní a mimopracovní – např. rodina, přátelé, volný čas, denní rytmus, emoce, uznání, ale lze je seskupit do mentálních (působících na duševní stav – jako např. časový tlak, odpovědnost, pravomoc, podpora okolí [Rüschenschmidt, Reindt, Rentel, 2007]) nebo fyzických (působících přímo na tělo, např. vliv prostředí, práce v nevhodných polohách, fyzická manipulace s břemeny aj. [Rüschenschmidt, Reindt, Rentel, 2007]). Z různých výzkumů vyplývá, že psychické stresory nabývají významných rozměrů. Z veřejného výzkumu Evropské agentury pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci (EU-OSHA) vyplývá, že více než polovina respondentů považuje stres při práci na svém pracovišti za obvyklý, 7 z 10 respondentů jej spatřují v reorganizaci či nejistotě zaměstnání, 6 z 10 respondentů v dlouhé pracovní době nebo nadměrném pracovním zatížení či šikaně [Lipšová, Kožená, Janošová, 2015].

5. Možnosti přístupu k řešení nevhodných ergonomických podmínek

Řešení ergonomických principů na pracovišti zaměstnavatele lze pojmout dvěma způsoby. Ten první vychází ze znění zákoníku práce, který ukládá zaměstnavatelům povinnost „přizpůsobování pracovních podmínek potřebám zaměstnanců“ [zákon 262/2006 Sb.], přičemž zaměstnavatel může využít poradenství jak odborně způsobilé fyzické osoby v prevenci rizik, tak i poskytovatele pracovnělékařských služeb [zákon 309/2006 Sb., vyhláška č. 79/2013 Sb.]. Nicméně je důležité upozornit, že vzdělávání odborně způsobilých osob v prevenci rizik a jejich přezkušování nikterak nezdůrazňuje požadavky ergonomických rizikových faktorů [NV 592/06 Sb.], což snižuje připravenost těchto odborníků k poskytnutí správné informace o působení ergonomických faktorů zaměstnavatelům. Jistou změnu přináší ustanovení pozice „Specialista/ka v ergonomii“ v Národní soustavě povolání a Národní soustavě kvalifikací. Péčí České ergonomické společnosti, z. s., a Výzkumného ústavu bezpečnosti práce, v. v. i., už v podnicích působí více než 60 [Premedis, 2024] takových specialistů. Odborně způsobilé osoby a zaměstnavatelé jsou převážně odkázáni na výsledky měření certifikovaných laboratoří, které poskytují pouze odpověď na otázku o vhodnosti či dostatečnosti předmětu měření, zpravidla však neposkytují žádné rady nebo vysvětlení pracovníkům. Další možností je posouzení ergonomického uspořádání pracovišť a ergonomických charakteristik prováděné práce různými specializovanými společnostmi. Zde se však může vyskytnout situace, že poskytnuté služby budou hodně omezeny objednávkou objednavatele a bude významně omezen prostor pro seznámení pracovníků se zákonitostmi posuzovaného předmětu, vlivu na zdraví pracovníků apod., což výrazně sníží kvalitu výstupu prováděné práce. Pracovníci se pak nemusí s prováděným zjišťováním ztotožnit a navržené zlepšení vlastních pracovních podmínek mohou paradoxně ignorovat. Navíc zde vyvstává problém přijatelnosti výstupu pro samotné objednavatele. Předložená zlepšení a navržená řešení jsou často podrobná a komplexní a jsou pro objednavatele jistým skokovým řešením stávajícího stavu (jejich akceptací se zaměstnavatel dostane na zcela odlišnou úroveň péče o své zaměstnance) a jsou i finančně nákladnější, což může na některé objednavatele působit spíše demotivujícím způsobem, zvláště když je negativně posouzeno i pracoviště, o němž si objednavatel myslí, že je v pořádku či dokonce na výši [Marek, Skřehot, 2009]. Vytrácí se tak možnost postupné změny, která by odpovídala jak potřebám zaměstnanců, tak možnostem zaměstnavatele, kteří jsou mnohdy zaskočeni výší nákladů předloženého komplexního řešení – je potvrzenou skutečností, že bezpečnost práce mohou zdokonalovat „pouze větší podniky se silným finančním zázemím“ [Fishwick, 2005], že „menší podniky jednoduše neměly dostatek financí k využití nějaké z nabízených alternativ. Nicméně, pokud k této situaci došlo a malé či střední podniky došly k názoru, že bezpečnost práce je stěžejní pro podnikovou kulturu, začala se hledat finančně efektivní řešení“ [Fishwick, 2005]. Přitom, jak dokládají Nicholson a Ridd na praktických příkladech [Nicholson, Ridd, 1988], ergonomie nemusí nabízet pouze drahá řešení s obtížně vyčíslitelným benefitem. Navíc mnohde dnes nedochází k pochopení působení rizikových faktorů, k jejich znalosti, dovednosti jejich odhalování. Což souvisí jak s neprováděním osvěty mezi zaměstnanci, tak i méně vhodnou diskusí se zaměstnavatelem-objednavatelem o výsledcích prováděného šetření a vzájemných vazbách mezi jednotlivými ergonomickými faktory v rámci jejich jednotlivého i komplexního účinku na zdraví zaměstnanců.

Druhý způsob řešení ergonomických principů na pracovišti je ten, který je opřen o zaměstnance, o jejich aktivní přístup. Přístup, který zahrnuje průběžné vzdělávání zaměstnanců, který je postaven na vzájemné spolupráci a důvěře mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. To je základ vzniku ergonomického programu, kdy zaměstnanci (nikoli tedy zaměstnavatelé) [USC, 2006] mají odpovědnosti:

• k získávání informací o ergonomickém programu;
• k vyhodnocení svého pracovního místa z pohledu ergonomické bezpečnosti;
• při dodržování zavedených pracovních a administrativních postupů;
• uvědomit zástupce v případě příznaků nebo symptomů RMI, s podporou dalších zaměstnanců k účasti na identifikaci a nápravy rizika RMI;
• k podílení se na činnosti ergonomických týmů pro řešení konkrétních ergonomických problémů;
• k přijímání ergonomického školení a informovanosti.

Takovýto program počítá s uvědomělou rolí zaměstnavatele při organizování ergonomických aktivit (plány, cíle jasně definované, reálné, pragmatické, splnitelné), šíření osvěty (všichni pracovníci znají nastavený systém řízení, úkoly i povinnosti), konkrétních informací, školení, předpokládá podporu zaměstnanců v začlenění se do těchto aktivit, předpokládá jistou úroveň dovedností a teoretických znalostí na straně zaměstnanců při odhalování a pojmenovávání ergonomických nebezpečí a rizik, včetně návrhu vhodných alternativ řešení zjištěného nevyhovujícího stavu. Součástí je i vhodně nastavený systém kontrol se zapojením všech klíčových pracovníků [Ip, Rostykus, 2014].

V českém právním řádu jsou ergonomické faktory definovány a kvantifikovány [nařízení vlády č. 101/2005 Sb.; nařízení vlády č. 361/2007 Sb.; zákon č. 258/2000 Sb.; zákon č. 309/2006 Sb.; vyhláška č. 432/2003 Sb.; vyhláška č. 268/2003 Sb.; vyhláška č. 180/2015 Sb.] a je možné jejich hodnocení či stanovení maximálních, minimálních či průměrných nebo jinak požadovaných hodnot. Použít však lze i právní normy ze zahraničí, mají-li vhodné řešení pracovních podmínek, např. manipulaci s břemeny nejen s ohledem na pohlaví, ale i stáří zaměstnanců [Berlin, Adams, 2017]. Ergonomické faktory v pracovním prostředí jsou definovány i technickými normami [ČSN 01 2725; ČSN 26 9010; ČSN 73 0580-1; ČSN EN 12464-1; ČSN EN ISO 12100; TNI ISO/TR 11219], které se zvláště uplatňují při návrhu, vývoji, konstrukci a postupů hodnocení užitkových předmětů [ČSN 91 0620; ČSN EN 527-1; ČSN EN 1335-1] či technických zařízení [ČSN EN 280+A1; ČSN EN 574+A1; ČSN EN 894-3+A1; ČSN EN 1005-1+A1; ČSN EN 1005-2+A1; ČSN EN 1005-3+A1; ČSN EN 1005-4+A1; ČSN EN 1005-5; ČSN EN ISO 12100; ČSN EN ISO 14738]. Používání norem pro výrobu technických zařízení či užitných výrobků s sebou přináší jeden problém. Výrobci používají k dimenzování rozměrových charakteristik svých produktů tělesné rozměry uvedené v technických normách. Dull a Weerdmeester [Dull, Weerdmeester, 2008] ve svých přehledových tabulkách názorně demonstrují, že např. britský muž s výškou 1855 mm patří do percentilu 95 (P95), nicméně v Americe by patřil do průměru (P50). Takže, užívají-li Britové americké výrobky, mohou je běžně vnímat jako volnější, naopak Američané mohou britské výrobky vnímat jako těsnější. Nicméně, ergonomie spočívá právě v tom, že se člověk nepřizpůsobuje používaným věcem, ale že se používané věci, zvláště pak pracoviště, přizpůsobují člověku [Malý, Svobodová, Tilhon, Mlezivová, 2016].

Závěr

Jak je patrné, ergonomické zdravotní obtíže trápí většinu zaměstnanců. Jakkoli je možností přístupu k jejich řešení několik a je dobré je využívat v různé kombinaci, základem by měl být vždy zaměstnanec. On nejlépe ví, kdy se obtíže dostavují, při jaké činnosti. Od něj by měla vzejít prvotní informace s kterou pak pracuje jeho vedoucí. Je nezbytné, aby si tyto dvě strany vzájemně rozuměly. Žádná dobrá vůle top managementu řešit problematiku ergonomických zdravotních obtíží nic nezmění na neochotě vedoucího naslouchat steskům podřízených, nic nezmění na ochotě podřízených spolupracovat se svým zaměstnavatelem, jestliže tato úroveň vzájemných firemních vztahů nebude fungovat na základě důvěry a ochoty změnit stávající stav. Top management musí dát svým vedoucím pracovníkům na všech stupních řízení, že je řešení ergonomických zdravotních obtíží prioritou, a neřešení této problematiky pak závažným přestupkem proti firemní kultuře.

Vzorová citace

TILHON, Jiří. Zdravotní obtíže z nevhodných ergonomických podmínek pracoviště. Časopis výzkumu a aplikací v profesionální bezpečnosti [online]. 2025, roč. 18, č. 1-2. Dostupný z: https://www.josra.cz/vydani/clanek/zdravotni-obtize-z-nevhodnych-ergonomickych-podminek-pracoviste. ISSN 1803-3687. 

Poznámky pod čarou

^[1] Vlastnost posuzovaného objektu – např. ostrá hrana stolu, pracovní deska příliš vysoko či nízko, blikající zářivka apod.

^[2] Mezi makroergonomické rizikové faktory např. patří rizikové faktory z nevhodně navržených rukojetí ručně vedených nástrojů a nářadí, povrchová úprava předmětů, jejich tvarování či použitý materiál apod.

[3] Koncepční ergonomie se zabývá zaváděním ergonomických principů již během návrhu pracovních prostředí, produktů nebo systémů – teoretická, organizační stránka ergonomie.

[4] Korekční ergonomie se zabývá přijetím, implementací a kontrolou nápravných opatření přijatých k nápravě zjištěných ergonomických nedostatků.

^[5] Za ergonomickou zdravotní obtíž lze pokládat „běžné“ zdravotní problémy, jako mravenčení či brnění rukou, slzení či pálení očí apod., vznikající v důsledku nesprávného ergonomického řešení pracoviště (např. utláčení nervu předloktí o hranu stou), či přehlížením vlastního zdravotního stavu (např. špatný zrak bez korekce brýlemi nutí pracovníka přibližovat hlavu k počítači a zaujímat strnulou pracovní pozici).

[6] Rovnoměrné osvětlení , tzv. ambientní osvětlení, je základní úroveň světla v prostoru, aniž by docházelo ke vzniku ostrých stínů či oslnění.

ergonomické stresory=stitek

ergonomie=stitek

muskuloskeletální poruchy=stitek

muskuloskeletální zdraví=stitek

psychosociální rizika=stitek

zdravotní rizika=stitek

ergonomické stresory=stitek

ergonomie=stitek

muskuloskeletální poruchy=stitek

muskuloskeletální zdraví=stitek

psychosociální rizika=stitek

zdravotní rizika=stitek

ergonomické stresory=stitek

ergonomie=stitek

muskuloskeletální poruchy=stitek

muskuloskeletální zdraví=stitek

psychosociální rizika=stitek

zdravotní rizika=stitek

ergonomické stresory=stitek

ergonomie=stitek

muskuloskeletální poruchy=stitek

muskuloskeletální zdraví=stitek

psychosociální rizika=stitek

zdravotní rizika=stitek

ergonomické stresory=stitek

ergonomie=stitek

muskuloskeletální poruchy=stitek

muskuloskeletální zdraví=stitek

psychosociální rizika=stitek

zdravotní rizika=stitek